Knihu jsem si vypůjčila převážně ze zvědavosti. Samotné Hunger Games jsem četla již před nějakou chvílí a příběh z pohledu prezidenta Coriolanuse Snowa jako kluka mě zaujal. Musím říct, že skutečnost naprosto předčila má očekávání. Coriolanus je vykreslen jako sebestředný a pyšný mladý hoch, který ví, co chce. Bylo zajímavé sledovat jeho vnitřní vývoj, kdy se z pragmaticky uvažujícího kluka s trochu zvláštním charakterem a pošramoceným egem stává i díky vlivu okolí a zvrácených lidí tyran. Nesnese chaos a potřebuje mít všechno a všechny pod kontrolou. U sebe ale pravidla dokáže ohýbat a vše si rozumově odůvodnit tak, že sám sebe přesvědčí, že vlastně jedná správně. Nešlo ho ale hned odsoudit. Člověk mu pořád dával naději a doufal, i když věděl, co se z něj nakonec stane. Touha po prestiži a moci, kterou jeho rodina dřív měla, zvítězila.
Bylo fascinující sledovat, jak to všechno začalo, čí to byl nápad, koho něco tak krutého vůbec mohlo napadnout a jak na začátku hry probíhaly. No určitě vám můžu říct, že ne tak, jak je znáte.
Doufám, že se se Suzanne Collins do Panemu ještě vrátíme.
Knihu doporučuje Helena Vejvarová